Ohromující katedrála Saint-Denis – poslední místo králů

Po stopách francouzských králů

Před pár dny jsem jsem se vydala na sever Paříže, do části s názvem Saint-Denis. Cestu jsem naplánovala s cílem pořídit pár pěkných fotografií slavné baziliky Saint-Denis a místa posledního odpočinku francouzských králů. Poté co jsem vyšla několik desítek schodů z pařížského metra, podotýkám, vyšla, neboť některé stanice jezdící schody buď vůbec nemají, nebo jim nefungují, překvapil mě mumraj lidí na obrovské ploše přede mnou. Bylo nedělní ráno a tedy den, kdy se pravidelně na náměstí konají bleší trhy. Počasí mi ten den nepřálo a nevýrazná šedá budova můj objektiv na první pohled příliš neoslovila. Pravý skvost se však mým zrakům ukázal hned poté, co za mnou zaklaply dubové kostelní dveře.

Cestomilka

Petra

Pojeďte se mnou do Paříže

Zobrazit zájezd

Tichý prostor katedrály byl prosvětlen barevným spektrem z malovaných okenních vitráží. Na gotickou stavbu více světla než jsem čekala. Prošla jsem kolem mohutných zdobených sloupů až k přepážce, oddělující kostelní část od pohřební. Přestože prostor s náhrobky panovníků je placen, neváhala jsem ani minutu. Sochy jsou mistrovským dílem a zároveň máte jedinečnou příležitost seznámit se s významnými králi Francie a ušetřit si čas studiem francouzské historie. Ze všech koutů na mě dýchala historie a při pohledu na podobizny vládců mnou prostupovala nevídaná úcta. Opojena nádherou a geniem loci baziliky Saint-Denis jsem se pustila do focení. Bohužel bez blesku, protože ač ve francouzských památkách fotit můžeme, tak blesk je ve většině z nich zakázán.

Nejkrásnější náhrobky patřily samozřejmě třem velikánům – Ludvíku XIV., Ludvíku XV. a Ludvíku XVI. a jejich manželkám. U sochy Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty se mi před očima promítl film Sbohem, královno, od francouzského režiséra Benoit Jacquota (2012), který vypráví smutný příběh královského páru a jejich dětí v předvečer Velké francouzské revoluce. Na informačním štítku u sousoší jsem si přečetla, že po ostatcích krále a královny bylo po pádu revoluce a Napoleona I. pátráno, objeveno však bylo jen několik kostí a jejich identifikace není jistá. Ve sklepení baziliky Saint-Denis jsem pak objevila i urničku se srdcem Ludvíka XVII., syna Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty, který rovněž padl za oběť francouzské revoluci. Bylo mu tehdy pouhých deset let.

Celou dobu, co jsem procházela bazilikou Saint-Denis, mi v hlavě ležela jedna otázka. Jsou pod těmi náhrobky skutečné ostatky panovníků? A odpověď jsem dostala o chvíli později. Nejsou. Za revolučního běsnění byla totiž většina hrobek otevřena a pozůstatky královských rodin byly přeneseny do dvou masových hrobů vedle baziliky. Teprve v roce 1817 byly masové hroby otevřeny. Bohužel již nebylo možné rozeznat, které ostatky patří kterému tělu. A tak byly všechny umístěny v kryptě baziliky za dvěma velkými mramorovými deskami, na kterých jsou napsány stovky jmen členů královských rodin.

Okolí baziliky a chvilka na francouzskou kuchyni

Nedaleko od baziliky Saint-Denis se pravidelně konají trhy. Byla neděle, tedy den, kdy většina Francouzů vyběhne ze svých domovů s košíčkem a nakupují suroviny na oběd či večeři. Záplava krásně vyskládaného ovoce a čerstvé zeleniny z různých koutů Francie, Středozemí, Antil a Afriky naladila mé chuťové pohárky a už jsem stála ve frontě a ochutnávala čerstvě rozkrojený žlutý meloun. Všechny mé smysly byly zaměstnány barvou, vzhledem, vůní a chutí plodů až jsem zapomněla, že jsem od rána nic nejedla. Hladová a obtěžkaná informacemi a fotkami jsem usedla v nejbližší restauraci s výhledem na katedrálu. Kultura francouzského stolování mě nepřestane nikdy překvapovat. Na stole mi během chvíle přistála karafa s vodou, čerstvá bageta a zanedlouho i můj předkrm – mušle Saint-Jacques s ledovým salátem. U konfitované kačeny se skleničkou dobrého vína jsem si ještě jednou zrekapitulovala své zážitky a utvrdila se ve svém názoru, že Paříž je prostě úžasná!

Cestomilka Jana