Barbagia – divoké srdce Sardínie

Země barbarů, která se Římu nikdy nepodřídila

Barbagia dostala své jméno od Římanů, kteří ji nazývali Zemí barbarů – Barbaria. Právě tento kraj totiž nejdéle a nejurputněji odolával jejich kolonizaci. Ani poté, co se ostrov stal součástí římského impéria, neměli Římané v těchto horách nikdy navrch a do jejich nitra se téměř neodvažovali vstoupit. Přijetí římského názvu je proto zvláštní výjimkou. Sardové si jej s dávkou zlomyslnosti ponechali „na věčnou památku po Římanech“, které nikdy nepřijali za své vládce. Posmívali se jim, ignorovali je a nazývali je chvástavými zloději.

Království divoké přírody

Čím méně má Barbagia obyvatel, tím více se zde daří vzácným druhům flóry a fauny. V horách žijí stáda muflonů a daňků, divočáci, jeleni, divoké kočky i rysi. Některé z těchto zvířat lze spatřit v poklidné symbióze mezi stády krav, ovcí, koz a koní. Vysoko ve skalách hnízdí orel královský, sokol stěhovavý, vzácný sup bělohlavý i další dravci, kteří dodávají krajině punc nedotčené divočiny.

Zátoky, jeskyně a kamenné tajemství hor

Mořská část Barbagie zasahuje do jižní části zálivu Orosei a severní části zálivu Ogliastra. Právě zde se nacházejí skutečné přírodní perly Sardinie – zátoky Cala Luna, Cala Mariolu a Cala Goloritzé či jeskyně tuleně mořského. Vnitrozemí tvoří divoké rokle, lesy a skalní masivy, v nichž se ukrývají tajemné Vílí domy – Domus de Janas, jedny z největších záhad prehistorické Sardinie. Krajinu doplňují osamělé nuraghy, menhiry, dolmeny, starověké studny, starobylé milíře na pálení uhlí a kamenné pastýřské salaše zvané pinety. Na strmých útesech lze na jaře a na podzim pozorovat horolezce i divoké kozy, které si skály zálivu Orosei oblíbily stejně jako jejich dvounozí „spider-mani“.

Tiscali – ztracený svět uprostřed hory

Podle některých teorií se Barbagia stala útočištěm posledních příslušníků nuraghské civilizace, kteří se sem stáhli před Římany a postupně splynuli s místními pastevci. Legendární roli v těchto příbězích hraje mystická hora Tiscali, opředená bájemi po celá staletí. Před tisíciletími se zde propadl strop jeskyně a vznikl obrovský uzavřený prostor, který postupně zarostl vegetací – divoká mini Šangri-La ukrytá uprostřed hory. Díky své obtížné přístupnosti mohla sloužit jako dokonalé útočiště. Na jejím dně se nacházejí zbytky kamenných kruhových staveb a keramika z nuraghského období, přesto zde dosud nikdy neproběhl důkladný archeologický výzkum.

Kraj pastevců a posledních banditů

V horských vesnicích Barbagie se stále mluví sardštinou a místní obyvatelé dodnes nosí tradiční kroje. Živí se především pastevectvím, zemědělstvím, řemesly a stále větší význam získává agroturismus. Vyhlášeným zážitkem je tradiční sardský pastýřský oběd pod širým nebem. Kdysi však zdejší horalé prosluli také zbojnictvím a poslední bandité tohoto kraje ještě žijí. Atmosféra dávného banditismu je v Barbagii dodnes téměř hmatatelná.

Tajemství dlouhověkosti ukryté v horách

S tímto nádherným a divokým krajem je spojen ještě jeden výjimečný fenomén – zdraví a dlouhověkost Sardů. Právě zde žije mimořádně vysoké procento devadesátníků a stoletých lidí. Místní senioři zůstávají fyzicky aktivní až do vysokého věku, netrpí civilizačními chorobami, obezitou ani demencí a jejich mysl si zachovává neobyčejnou svěžest. Tento jev je dlouhodobě předmětem vědeckých výzkumů. Do Guinnessovy knihy rekordů se zapsal pastýř Antonio Todde, který zemřel ve věku 112 let jako nejstarší muž světa. Sardinie je po Japonsku jedním z míst s nejvyšším počtem stoletých obyvatel a právě Barbagia se na tomto výjimečném prvenství podílí nejvýrazněji.