Versailles: zahrady, co poslouchaly krále

Zámek Versailles je proslavený svou pompézností, bohatstvím, ale i skandály a intrikami. Na konci 17. století přesunul Ludvík XIV. své sídlo z Paříže do nenápadné vesničky na venkově, kde přeměnil lovecký zámeček svého otce na rezidenci vhodnou pro krále Slunce. Celé francouzské aristokracii nařídil, aby se za ním přestěhovala. Kdo vzdoroval, upadl v nemilost – a o to nikdo nestál.

Jenže stovky znuděných šlechticů potřebovaly zábavu. A tak se ve Versailles denně pořádaly bály, bankety, divadelní představení, ohňostroje i hony. Právě tady se poprvé ve Francii rozsvítil ohňostroj, právě tady bratři Montgolfierové ukázali svůj létající balon a právě tady se poprvé zrodil největší vodní zázrak Evropy.

Pohled na orangerii ve Versailles

Voda jako symbol moci a síly

Zahrady Versailles se staly symbolem moci a krásy. Ale také obrovskou technickou výzvou. Fontány a vodní hry byly tehdy v módě a pro krále znamenaly víc než jen okrasu. Byly manifestem síly. Proudící voda měla ukazovat, že král vládne nejen lidem, ale i přírodě.

Jenže široko daleko nebyl žádný zdroj vody, který by mohl zásobovat stovky fontán, jezírek a kanálů. A právě tehdy přišel geniální nápad, který změnil dějiny techniky – dopravit vodu z řeky Seiny, vzdálené patnáct kilometrů, až na vrcholek versailleských teras. To, co se zdálo nemožné, se stalo skutečností. Vynález, který měl napojit sen jednoho muže, přetvořil svět inženýrství i krajiny.

Technický zázrak jménem Machine de Marly

Řešení přinesli dva odvážní Belgičané – bratranci Rennequin a Arnold de Ville. Jejich úkol byl jasný: dopravit vodu ze Seiny, vzdálené téměř 15 kilometrů, až do palácových zahrad. A tak vznikl Machine de Marly – stroj, který ohromil Evropu.

Na břehu Seiny vyrostla obrovská čerpací stanice poháněná čtrnácti obřími vodními koly o průměru přes deset metrů. Každé z nich rozhýbalo desítky pák, pístů a čerpadel. Voda stoupala přes akvadukt se 36 oblouky až do vodních nádrží nad Versailles, odkud proudila do jednotlivých fontán.

Na stavbě celého vodního systému se tehdy podílelo 1 800 inženýrů, tesařů a dělníků. Celý projekt trval čtyři roky a stál obrovské množství peněz. Říkalo se, že třetina všech nákladů na výstavbu Versailles padla právě na zahrady a fontány. Šlo o velkolepý technický zázrak a triumf inženýrství – voda, která tekla proti gravitaci.

Zahrady ve Versailles s vodní nádrží

Když se fontány spouštěly jen pro krále

Vodu ze Seiny vytlačila Machine de Marly vzhůru do akvaduktu, odkud stékala do několika nádrží – obřích rezervoárů nad Versailles. Tyto rezervoáry byly vybudovány na kopcích nad palácem. Z nich pak samospádem proudila spletí 46 kilometrů trubek do jednotlivých fontán.

Ale ani takové mistrovské dílo nedokázalo běžet nepřetržitě. Zahrady Versailles měly přes 2 400 fontán, a protože voda byla drahocenná a zásobníky se rychle vyprazdňovaly, vznikl geniální trik: fontány se spouštěly jen tehdy, když se král přiblížil. Zahradníci dostávali signál píšťalkou – jakmile král prošel kolem jedné fontány, zavřeli ventil a otevřeli další. Zahrady tak ožívaly v rytmu královské chůze. Bylo to divadlo, ve kterém hlavní roli hrál vznešený orchestr vody a světla, řízený jedinou vůlí.

Symfonie světla, mramoru a vody

Hlavní osa Versailleských zahrad vede přesně na západ, aby slunce každý večer zapadalo přímo nad Velkým kanálem — vodní tepnou dlouhou 1,5 kilometru, po níž se proháněly gondoly dovezené z Benátek.

Fontány měly i své příběhy: Latonina fontána oslavovala matku boha Apollóna, Neptunova fontána moře a Apollonova fontána samotného krále – ztělesnění Slunce. Voda zde nebyla jen ozdobou. Byla metaforou života, moci a harmonie.
Tento mechanický kolos vydržel v provozu neuvěřitelných 133 let. V 19. století jej nahradily parní stroje a později hydraulické mechanismy. Akvadukt i část původních potrubí ale slouží dodnes. A některé litinové trubky ze 17. století stále vedou vodu do zahrad – tichý důkaz geniality svých tvůrců.

Když se moc promění v umění

Versailleské zahrady nejsou jen parkem, ale mechanickým organismem, který propojuje architekturu, fyziku a poezii. Když se procházíte mezi sochami a slyšíte šum vody, je to zvuk, který kdysi zněl jen pro jednoho muže — Ludvíka XIV. A přestože se říše krále Slunce dávno rozplynula, voda v zahradách Versailles teče dál — tichá, majestátní a věčná.