Provence, Francie

Akvadukt Pont du Gard je velkolepým důkazem lidské důmyslnosti a technologické zdatnosti našich předků. Jeho úkolem bylo přivádět vodu do města Nimes z 50 km vzdálené řeky Gard. Je neuvěřitelné, že i dnes, více než 2 000 let po jeho výstavbě, se dochoval v prakticky funkčním stavu. Pro zajištění přirozeného průtoku vody akvaduktem činil výškový rozdíl na obou koncích stavby cirka patnáct metrů, což svědčí o vynikajících propočtech celého systému. Jednotlivé bloky kamene o váze až 6 tun, jsou do sebe vsazeny s milimetrovou přesností a není použito žádných spojovacích materiálů. Výška akvaduktu dosahovala 49 metrů a táhl se do délky 275 metrů. Přestože v době římské žilo ve městě Nimes asi 50 000 obyvatel, akvadukt byl schopen zásobit každou domácnost asi 400 litry pitné vody denně. Nejedná se jen o skvělé technické, ale rovněž estetické mistrovské dílo, které opěvovala řada umělců, literátů, malířů a básníků. Most je jednou z nejnavštěvovanějších památek ve Francii, právem zařazenou na seznam památek UNESCO.

Zcela osamoceně jsou po kraji roztroušeny staré kláštery. Jedním z nich je románský klášter Sénanque u skalního městečka Gordes. Šedé zdi tohoto stále funkčního cisterciáckého kláštera oživují ze všech stran rozkvetlá pole levandule. Klášter byl postaven již ve 12. století a dodnes jej obývají mniši. Jejich zpěv linoucí se z místního kostela dojme snad každého. Kdo by se chtěl uchýlit na pár týdnů do ústraní a je připraven účastnit se tichého klášterního života, bude na písemnou žádost místními bratry vřele přijat. Hlavní obživu mnichů představuje sklizeň a zpracování rozsáhlých řad modrofialových květů, kvetoucích vždy od konce června do poloviny září. Právě v tuto dobu se nádherná vůně levandule rozlévá celým zdejším údolím a každý závan větru ji ještě zintenzivňuje.

Původ levandule

Levandule pochází z Persie a v Provence zdomácněla v období antiky. Již staří Egypťané používali do svých voňavek levandulový extrakt. Římané ji pak hojně využívali v lékařství, do koupelí a při praní prádla. Původně divoká rostlina se dočkala širšího využití v 19. století, kdy ji sdružení mistrů voňavkářů v Grasse začalo využívat do voňavek a jiných kosmetických produktů. Od počátku 20. století se levandule začala systematicky pěstovat, rostla po ní poptávka, rozloha jejich polí se rozrůstala a mechanizace sklizně umožnila i rychlé zpracování. Krize pro levanduli přišla se syntetizací vůně, kdy již nebylo potřeba pravých květů. Provence se v 80. letech přizpůsobila změnám trhu a na levandulový olej z Horní Provence zavedla zvláštní ochrannou značku AOC, užívanou do té doby jen u vína.

U levandule je potřeba upozornit na rozdíl mezi pravou levandulí (Levandula augustifolia), která roste až od 800 m. n. m. a levandulínem. Z jednoho hektaru pravé levandule se získá 15–20 kg levandulového oleje, z jednoho hektaru levandulinu 60–150 kg.

Bílí koně, růžoví plameňáci a černí polodivocí býci. I takto by se dala charakterizovat záplavová oblast delty řeky Rhôny o rozloze asi 95 000 hektarů. Krajina tohoto přírodního parku u Středozemního moře vznikala v průběhu tisíců let naplaveninovou činností a od roku 1977 získal status biosférické rezervace. Díky naplavenému materiálu se v bažinatých oblastech vytvořily náspy, které daly vzniknout lagunám. Dnes jsou to ideální místa pro plameňáky, kteří jsou ve zdejších salinách a rýžovištích častými hosty. Kromě těchto dlouhonohých elegánů žije v deltě Rhôny zhruba 400 dalších ptáků. Vydáte-li se do zdejšího ornitologického parku, budete se díky systému dřevěných lávek doslova vznášet nad vodou. Pokud dodržíte pravidla parku a budete se chovat tiše, podaří se Vám řada krásných fotografických úlovků. Park však skrývá i další překvapení. Můžete zde spatřit volně pobíhající ondatry, vydry a zejména pasoucí se polodivoké koně, jejichž bílá barva ostře kontrastuje s černými býky, chovanými speciálně na býčí nekrvavé zápasy, tzv. „course a la cocarde“. Na rozdíl od španělské koridy není hlavním cílem připravit býka o život, ale získat červenou kokardu z jeho hřbetu. Vítězem se při této hře stává ten, kdo získá nejvíce kokard.

Park Camarque má však i praktické využití. Díky důmyslnému systému čerpadel, pump a kanálů se sem daří přivádět sladkou vodu z řeky Rhôny a díky tomu využívat severní část oblasti pro francouzské zemědělství, zejména pak na pěstování rýže. Tato plodina zažila svůj největší rozmach po druhé světové válce, kdy Francie chtěla rychle nastartovat své válkou zpustošené hospodářství. Zdejší rýže se díky jedinečné chuti dostala v roce 2000 na seznam chráněných značek pod názvem „riz de Camarque“.

Slaná i sladká voda představují klíčový prvek této přírodní oblasti. Zdejší jezera, rybníky a mokřady tvoří více než třetinu rozlohy přírodního parku. Důležitou roli mají typická solná jezera, která dosahují délky až 12 kilometrů a hloubky 2 metrů. Největším je tzv. Velké moře s rozlohou 6 500 hektarů. Velký význam pro oblast Camarque má sůl, která se zde těží již několik století.