+420 774 449 306    (Volejte Po-Pá 8-17 hod. )

Pyrenejské dobrodružství

Pyrenejské dobrodružství
Divoká příroda u břehů Atlantiku lemovaná velkolepými Pyrenejemi, prastaré poutní cesty, multikulturní města s tisíci lety tradice a ostrovy ve Středozemním moři plné přírodních krás. Takovou kombinaci unikátních míst je možné v Evropě najít jen v jediné zemi, ve Španělsku.
 

Rytíř don Quijote měl pro své výpravy koně, Rosinantu, já se vydala po Španělsku o pár staletí později ve čtyřkolce Škoda Yeti. Projela jsem konkrétně trasu od západního pobřeží Costa del Morte v Galicii až do nejvýchodnějšího přístavu El Castell na ostrově Menorca. Stranou ale nemohla zůstat cesta do Santiaga de Compostely a ani větrné mlýny                La Mancha. Všechna tato místa mají neuvěřitelnou atmosféru, která se dá jen stěží popsat. Musí se to prostě zažít...

 

Pyrenejské dobrodružství

Moje španělské putování začíná ve zcela unikátním regionu v horách na hranicích Francie a Španělska, v Baskicku. Hrdí Baskové mají to štěstí, že tu žijí mezi zelenými kopci a horami, které se tu skoro dotýkají nebe, v těsné blízkosti mořských břehů, a právem se chlubí nejlepší kuchyní v celém Španělsku. První delší zastávkou je proto San Sebastian. Stylové město s příjemným klimatem a dunícími mořskými vlnami je domovem vyhlášených tapas barů. Místní pintxo bary, kde si obřadně dávám první tapas, praskají celý večer ve švech. Ostatně San Sebastian nejen kvůli těmto gurmánským zážitkům, ale také hudebním kulturním akcím, stojí za to.

 

 

Než se dostanu do asturských hor, kam mám namířeno, trvá mi to skoro celý den jízdy.

Na trase provincií Kantábrie je totiž hned několik zajímavých míst, které se musí vidět. Prvním z nich je bezesporu Bilbao. V 90. letech 20. století zde vyrostl na místě bývalých továren jeden skvost. Budova Guggenheimova muzea s ladnými křivkami od architekta Franka O. Gehryho je tvořená z plechů a ukrývá pod svou „kapotou“ díla od Picassa nebo Kupky. Druhým místem na trase, kde důkladně testuji auto v jízdě po kočičích hlavách, je půvabné středověké městečko s románským kostelem a středověkými panskými domy – Santalina del Mar blízko Santanderu.

 

Po cestě tu jsou krásné pláže omývané Atlantikem a v těsné blízkosti se tyčí úchvatné Pyreneje. Zelené louky, pastviny s kravami se tu střídají s kopci a horskými vrcholy a sousedí s panenskými divokými plážemi. Pro cestovatele jako já, který touží po relaxu v přírodě        v kombinaci s objevováním historických památek a gastronomickými zážitky, je severozápad Španělska v tomto ohledu rájem. Pravda, místní klima má tendenci se během dne dost často měnit. Příroda tu opravdu umí být dost nevyzpytatelná. Ani v září, kdy zbytek Španělska prahne o kousek vláhy, tu není o déšť a mlhu nouze.

 

Mým cílem pro tento den je Picos de Europa se štíty z vápence vysokými kolem dvou a půl tisíce metrů nad mořem. Není se ale čemu divit, ne náhodou je Španělsko s průměrnou nadmořskou výškou 660 metrů nad mořem druhou nejvýše položenou zemí v Evropě, hned po Švýcarsku. Toto pohoří příbuzné Alpám má bezpočet trekových tras. Já volím tu, která vede kolem divokého kaňonu z vesničky Poncebos do vesničky Kain. 

 

Po počátečním stoupání je cesta víceméně rovná a vede podél kaňonu. Počasí je tu rozmarné a 12 kilometrová cesta ve 42 stupních na slunci je proto zkouškou odvahy i mé odolnosti. Tu si teprve člověk uvědomí, jak je voda důležitá… Unavená, ale šťastná se vracím zpět k autu a opět usedám za volant vstříc vyhlídce na štít El Naranjo de Bulnes (2519 m). Ten je nazývaný také Pico Urriello a je neformálním symbolem Picos de Europa.

 

Po „tropickém“ treku v horách přichází v Asturii vhod oddech na pláži. Na oblasti kolem Picos de Europa je velmi příjemné, že tu jsou mořské břehy vzdáleny pouze 30 kilometrů. Tady v Asturii mám skutečně štěstí na počasí, jak v horách na pláži, což nebývá zcela běžné. Po parádním koupání ve smaragdovém moři u pláží Llanes večer kotvím v původním královském městě Cangas de Onis s římským mostem, že kterého vůbec první asturský král Pelayo započal španělské znovu dobývání Pyrenejského ostrova z rukou Maurů.

Další cesta mě vede s krátkými zastávkami u před románských kostelíků s arabskými prvky do hlavního města Asturie, Ovieda. Právě tady se nachází význačná katedrála se svatou kaplí ukrývající kříž z 9. století, který se stal symbolem města i samotné Asturie.

 

K divokým břehům Atlantiku

Pokračuji čím dál více na západ. Galicie, to je nefalšovaný ukrytý zelený klenot. Nikdy bych při pohledu na obrázky Galicie nehádala, že se jedná o Španělsko. Krajina i klima spíš připomínají břehy Irska. Spatřit, jak se břehy nejzápadnějšího pobřeží setkávají s Atlantským oceánem, to patří k nejpůsobivějším zážitkům na mé cestě. Silné vlny, mořský vítr tady ševelí na útesech. Vše je ponořeno do bílé mlhy, která čas od času propustí pár slunečných paprsků.

Pobřeží Rias Altas je pro mě největším překvapením a zážitkem zároveň. Kdo chce spatřit skutečně dramatickou krajinu, kde duní vítr, cákají vlny a mlha střídá různé stupně intenzity, nemusí už jezdit jinam. Severní pobřeží korunuje jedinečné místo, pláž Praia das Catedrais, kterou jsem objevila vlastně náhodou. Průvodci se o ní nijak zvlášť nerozepisují, přitom by směle mohla útočit na top výběr nejkrásnějších pláží. Přijíždím sem zrovna v děsivém lijáku. Útesy z břidlice zde volně přecházejí do vln. Skalní oblouky vypadají, jako by se jimi inspirovaly gotické katedrály. Podnebí se tu mění skutečně velmi rychle, a tak za chvíli útesy osvětlí paprsky slunce. Čistá tyrkysová voda a zdejší panenské břehy s těmito útesy mě utvrzují v tom, že je severní Španělsko nevyčerpatelným zdrojem přírodních divů a inspirativních míst.

 

Severozápadní výběžek okolo Serra da Capelada s nepředvídatelným počasím je vpravdě divokým koutem světa. Autem jsem dojela až sem, k nejvyšším útesům v jižní Evropě. Tento výběžek, pokrytý zelenými loukami s vřesy, se dá prozkoumat skrz naskrz po prašných cestách, kde pohon 4x4 přijde vhod. I díky tomu po strmém klesání dojíždím „bez ztráty kytičky“ až k mysu Cabo Ortegal, kde se velkolepý Atlantik potkává s Biskajským zálivem.

Poslední zastávkou na tomto nejzápadnějším místě Španělska je břeh s nevalným názvem Costa da Morte. Při pohledu na místní pobřeží není třeba se ptát proč. Břehy jsou mělké      a mlha se dá krájet. Z rybářského městečka Camelle odbočuji na písečnou cestu podél tohoto pobřeží. Cesta směrem do Camarinas vede podél skalnatých pláží a vysoko položených lesů. Dál na něj navazuje Area de Trece lemovaná eukalyptovými lesy a hřbitovy s námořníky, kteří zde uvízli.

 

Opravdový konec španělského světa nacházím v Cabo Finistere. Právě odtud přijížděli poutníci po vodě a dále putovali do 86 km vzdáleného Santiaga, které je centrem tohoto regionu. Říká se, že pokud poznáváte Galicii s autem, je vhodné ukončit tuto trasu právě     v Santiagu. Přesně to mám v plánu i já…

 

Všechny cesty vedou do Santiaga

Ve Španělsku neplatí, že by všechny cesty vedly do Říma. Vedou do Santiaga de Compostela. Camino de Santiago neboli cesta svatého Jakuba zažívá v posledních letech boom. Stala se doslova kulturní záležitostí. Staří, mladí, zdraví, nemocní – ti všichni se jako jejich předchůdci od 12. století vydávají po starých římských, královských i poutních trasách a ze všech světových stran do Santiaga pěšky. Cesta vede nádhernou krajinou skrz tradiční vesničky a je dobře značena - znakem mušle, symbolem sv. Jakuba. Nejznámější trasa vede z francouzského Roncesvalles a je vzdálená 750 km.

Můj 14 denní plán je ale nabitý a nezbývá než pokračovat jižněji do provincie Kastilie a Leon. První zastávkou je univerzitní Salamanka se svou slavnou renesanční novou, na ní navazující starou katedrálou a barokním náměstím Plaza Mayor z 18. století s reliéfy význačných osobností (včetně diktátora Franka), která doslova pulzuje životem a dýchá okouzlující atmosférou ve dne i v noci.

 

Na trase stavím dále v Ávile, v bezprecedentně jednom z nejzachovalejších opevněných měst na světě, které se pyšní 12 metrovými městskými hradbami, monumentálními branami a 88 strážními věžemi z 12. století.

 

Prašnou krajinou dona Quijota

S nadcházejícím dnem přejíždím španělskou náhorní plošinu vedoucí ze Salamanky do Toleda. Kilometry po rovné dálnici ubíhají a já se ocitám v regionu Kastilie La Mancha. Po chvíli mě zdejší krajina uvádí v úžas. Je jak z popisu od Tolkiena, akorát je tu 35 stupňů pod mrakem. Široké okrové pláně se střídají s olivovníky, vinicemi, poli s pšenicí a v říjnu do fialova se zbarvujícími poli šafránu. Rovná, hodně vyprahlá krajina, tu a tam mlýny

a hrady na vrcholcích kopců. Na cestě nemohu vynechat stezku světoznámé postavy a zdejšího rodáka, rytíře dona Quijota. Větrné mlýny, se kterými bojoval na své pouti světem, objevuji k večeru u zapadlého městečka Consuegra.

 

Na zvláštní atmosféru mají místa v tomto regionu ostatně štěstí. Město Toledo je právem nazýváno perlou Španělska. Jeho esprit byl silně ovlivněn třemi vedle sebe žijícími kulturami. Hustě zastavěné město s úzkými uličkami a vnitřními nádvořími v sobě jasně nese odkaz arabských medín. Maurové zde od 8. století následujících 400 let žili společně s židy  a křesťany. Ne nadarmo je Toledo jedním z nejnavštěvovanějších měst. Mám štěstí, díky přicházející bouřce se turisté rozprchávají. Startuji hned auto a vyrážím obdivovat Toledo  ze vzdálenější vyhlídky, kam chodil El Greco malovat panorama města. Řeka Tajo dělá kolem města široký oblouk. Úchvatná podívaná…

 

Po mořské hladině vstříc Mallorce a Menorce

Právě teď měním směr a směřuji poprvé na východ. Cílem je Valencie, třetí největší španělské město. Ta je od roku 2006 díky nejpovedenějším stavbám současné architektury, komplexu Ciudad de las Artes y las Ciencias od architekta Santiaga Calatravy a kongresovému paláci od sira Normana Fostera, v centru španělského kulturního dění.

Odtud vyrážím po ochutnávce paelly (pravá je jen ta z Valencie) na trajekt na největší ostrov Baleár, Mallorku, a nejsevernější ostrov Menorka. Za sedm a půl hodiny hladké plavby trajektem jsem v Palmě, hlavním městě Mallorky, a nic mi nebrání objevovat zde překrásné tyrkysové zátoky. Skutečně nic, díky čtyřkolce nemám totiž problém zacouvat  do prudkého terénu a zaparkovat v prašném svahu. Ostatní musejí auto nechat na kopci a dojít to k zátoce pěšky.

 

Brzy přicházím na to, že je Mallorca skutečným rájem řidičů, motorkářů a cyklistů. My všichni se setkáváme na hlavní silnici procházející horským masivem Serra de Tramuntana se špičatými vrcholky a strmými svahy. Hory tu skutečně padají prudce dolů. Jedinou vesničkou v této části Mallorky je Sa Calobra. Vede k ní pěkná asfaltka   s 12 kilometry zatáček s výškovým rozdílem 800 metrů a vyhlášenou zatáčkou s úhlem 270 stupňů. Cyklisté považují tento sjezd za nejkrásnější na celé Mallorce. Plně s nimi souhlasím. Jako řidička jsem díky automatu a posilovači řízení neměla moc práce a mohla se kochat parádními výhledy.

 

Po hodině a půl strastiplné plavby v menším trajektu na vlnách se ocitám Ciutadelle           na Menorce, chráněné biosférické rezervaci s množstvím prehistorických památek, datujících se až do doby kamenné. Menorka je v podstatě obrovským megalitickým muzeem pod širým nebem. Vydávám se po hlavní cestě směrem na východ. Všude kolem jsou cesty lemované kamennými zídkami, které jsou na ostrově tradiční metodou, jak vymezit jednotlivé parcely domů a polí. Tvoří na Menorce obrovskou pavučinu, která by   při rozpletení obkroužila jeden a půl krát rovník. Na Menorce je také unikátní to, že zde existuje nádherná pěší cesta Camí de Cavalls, umožňující obejít celý ostrov a přitom navštívit všechny skryté zátoky, rokle, lesy a pole.

 

Na jihu objevuji křišťálově průzračné, blankytné moře a pláže, které nemají daleko ke Karibiku. To naopak severní pláže jsou zlatavé a vynikají skalnatými útvary z břidlice a červeného jílu. Postupně se na Menorce stále více přibližuji k opravdu poslednímu místu výpravy, k nejvýchodnějšímu bodu Španělska. Blízko hlavního města ostrova Mao s největším přírodním přístavem ve Středozemím moři se právě nachází vůbec nejvýchodnější místo španělského království, Es Castell. Právě zde ve Španělsku nejdříve svítá. Odtud mi pak nezbývá než se začít vracet zpět - nejprve po vodě a 8 hodinách plavby do Barcelony a pak  1700 km zpátky do Čech.

 

Obrázek

Sabina Kvášová

Jako šéfredaktorka magazínu Žena v autě.cz projela už mnoho tisíc kilometrů nejen na evropských silnicích. Letos navštívila Španělsko a objevila severozápad Španělska. Inspirativní Galicie se jí nesmazatelně dostala pod kůži.

www.zenavaute.cz

 

 

Nechte se inspirovat Barcelonou ...

To nejlepší z Andalusie, letecky

S PRŮVODCEM | 3* HOTEL

Užijte si ostré slunce Andalusie, temperamentní flamenco, maurskou architekturu, historická města, víno sherry a poznejte tři největší skvosty Španělska.

 

 

PROVENCE LETECKY

DOPORUČUJEME!
S PRŮVODCEM | 3* HOTEL Vychutnejte si slunce, vůni levandule a provensálského koření na poznávacím zájezdu do Provence s Cestomilkou Věrkou. Zamíříte do kaňonu du Verdon, ke slavným vinicím Châteauneuf-du-Pape i do papežského Avignonu.

 

 

Připravujeme pro Vás

 

Další sérii přednášek pro Vás připravujeme na letošní podzim 2017. Nechte se překvapit zajímavými tématy!

 

Tým Cestomilů

 

Proč cestovat s námi?

Jsme největší specialisté na Francii v ČR 


Užijete si jedinečné zážitky


Upravíte si program dle Vašich přání


Získáte zájezd přesně na míru


Odpočinete si ve vyšším standardu hotelů


Poznáte nové cestovatele a přátele


Vychutnáte si malou skupinu 


Ušetříte čas při cestování letadlem

 

 

Může vás také zajímat

 

 

NAŠE NEJČTENĚJŠÍ ČLÁNKY